Germánští panovníci se naučili od Říma také napodobovat okupační taktiku a strategii, kterou doplňovali a dál rozvíjeli o své osobní zkušenosti. Nejprve je vhodné připomenout, že v tradici jsou vždy uloženy zkušenosti minulých generací. A zkušenosti Říma, ale i Germánů byly skutečně přebohaté.

1) Na obranu říše franské se zřizovaly marky – vojensky organizovaná pohraniční území k ochraně vlastního státu. ale i jako organizace schopná se ve vhodný okamžik rozšířit na účet cizího území. Perspektiva další expanze byla strategickým cílem každé marky. Markrabě měl taktickou a operační samostatnost, mohl a také vedl války se svým sousedem z vlastní iniciativy a jeho vrchní pán, císař, se mohl v takové situaci tvářit jako neutrál a dokonce se nabízet za rozhodčího, usmiřovatele a soudce. Když však markrabě prohrával, zasáhl císař celou silou svého státu. Tato taktika a strategie – dvojí úloha císaře a markraběte, dávala říši značný manévrovací prostor. Již tehdy se mohla realizovat ochrana před agresivním markrabětem ochranou u císaře a říše, která však nakonec stejně vždy vedla k podrobení. Tady má své kořeny myšlenka protektorátu – ochraňovat a přitom zabrat!

Proti Slovanům v Polabí postupovala marka srbská, později též braniborská a míšeňská. Název byl často odvozen od útočného směru. Podél Dunaje pronikala marka východní. K tomuto názvu se po staletích vrátil i Adolf Hit1er, když zabral Rakousko a pojmenoval ho Ostmarkou.

Když se germánské marky dostaly na území dnešního Rakouska až k současným hranicím dnešního Maďarska a na severu od nás se protislovanské marky prokousaly daleko na východ, k hranicím polského státu – dostal se český stát do strategického obklíčení. V něm zůstal až do roku 1945. A právě toto strategické obklíčení bylo určujícím vnějším faktorem české zahraniční politiky. Nezáleželo příliš na osobních přáních jednotlivých Přemyslovců. Geopolitická situace jim umožňovala bojovat, ale také kolaborovat, být v některých sporech v německé říši neutrální a v jiných se do poměru v říši vměšovat. Podobně si počinali i němečtí panovníci ve vztahu k poměrům nejen u nás, ale i v Uhrách, Polsku i u dalších sousedů. Do německých sporu se například dovedně vměšoval Přemysl I. (1160–1230). Klid a mír dovedl českému království zajistit Karel IV. (1316–1378), ale jen proto, že byl současně nejen českým králem. ale i římskoněmeckým císařem.

Již Karel Veliký založil marku českou. Proti Bretaňcům vznikla na Loiře marka bretaňská. v Katalanií marka španělská, na Sále marka srbská, ve Šlesvicku marka dánská a proti Slovanům postupovaly marky míšeňská a braniborská. Podél Dunaje působila marka východní, v Itálii marka veronská apod. V čele každé marky byl markrabě, přičemž byly některé marky spravovány přímo členy vládnoucí dynastie. Ani němečtí historikové nemohou popřít, že na území marek docházelo ke germanizaci tam usazeného obyvatelstva. Úkolem ovšem nebyla jen obrana říše, ale i perspektivní rozšiřování vlastního území. V německých učebnicích se zcela nezakrytě, bez jakéhokoli náznaku sebekritiky popisuje, jak za vítězným feudálem postupovali kolonisté. A tak tu například můžeme číst: "Slované byli po tuhých bojích od markrabat Billunga a Gera zatlačeni až za Odru, to znamenalo příchod vyšší kultury na východ". Z uvedeného textu je zřejmé, že vyhlazení slovanských kmenů bylo už v té době chápáno jako kulturní přínos.

O několik s1ránek dále se píše. že Albrecht Medvěd „získal území na řece Havel, kde roku 1154 zřidil marku Brandenburg. Nastěhovali se tam zástupy německých sedláků. Osadníci z Frieslandu, Holandska a Flander odvodnili bažinaté nížiny".

Zejména učebnice z nacistických let zcela otevřeně a v oslavném tónu psaly o záborech cizího území. Uváděly. že osadníci z oblasti Thüringen a Dolního Saska, kteří se nastěhovali do Míšně a do Lužice, "dali zemi německý ráz". V dobytých ze

mích Meklenburska a Pomořan markrabě usadil "selské syny, kteří zůstali bez zděděného majetku. Brzo pak německý železný pluh zorával nově získanou půdu. Také ve Slezsku. které Fridrich Barbarossa oddělil od Polska. se usadili rolníci ze středního Německa". Podrobně je také popisováno pronikání podél Dunaje až k toku Dyje.

2) Při rozšiřování říše byla využívána také zásada organizovat útok proti tomu či onomu slovanskému kmenu v okamžiku, kdy se z nějakých důvodů ocitl v potížích, kdy měl nějaké potíže: byl ve sporu se svými sousedy, vznikly v něm dynastické sváry apod. Němečtí feudálové sami podněcovali mezikmenové spory, což nebylo nijak těžké. Vznik nadkmenových svazů a prvních středověkých států nebyl v žádném případě klidným procesem. A právě této skutečnosti mohl dobře využívat stát, který byl již dříve pevně vytvořen. Tato zásada ovšem nebyla úspěšně aplikována jen v římské zahraniční politice, ale i mnohem později Adolfem Hitlerem, kdy napadl Rakousko i Československo v momentu jejich izolace, kdy demokratické státy nebyl ochotny poskytnout jim potřebnou pomoc a ochranu.

3) Útok na cizí kmen byl organizován především tehdy, když se octl z nějakých důvodů v izolaci, když měl spory se svými sousedy apod. Němečtí feudálové využívali mezikmenových rozporů, které často podnítili. Proces sjednocování v nadkmenový svaz a v raně feudální stát byl složitým procesem, docházelo k boji o hegemonii a tato skutečnost se dala dobře využít.

5) Útok byl zaměřen na hlavní středisko odporu, na sídlo vládnoucího knížete a ve stejnou dobu byly poskytnuty výhody sousedům a nižším náčelníkům. Podporovala se každá tendence vedoucí k separatismu (snahy o odtržení Moravy od Čech, vyhlášení pražského biskupství římským územím, které nemělo podléhat Přemyslovcům).

8) V případě, že byl kníže v boji zajat, byla mu nabídnuta možnost složit přísahu věrnosti. Pokud nepřijal, byl mučen, vykastrován, oslepen nebo zabit. Když složil přísahu vazala, odcizil se vlastnímu lidu a musel být často udržován u moci za pomoci vítězného vojska.

9) V případě, že složil přísahu, byla mu jeho vlastní zem propůjčena (udělena) v léno s určitými povinnostmi vůči říši (vojenská pomoc, poplatky). Aby se nemohl vyvázat z poslušnosti, musel poslat na dvůr vítěze svého syna, dceru jako rukojmí. Zacházeli s nimi dobře, snažili se je získat pro politiku říše. Velmi silně a efektivně působila i sňatková politika. Pohanským knížatům byla nabídnuta vyšší životní a kulturní úroveň, byli pokřtěni apod. Z řad poražených slovanských knížat vznikla poněmčená kolaborantská vrstva, která měla práva feudální vrchnosti. Z dětí vychovaných na dvoře vítěze bylo možno vybrat budoucího vládce, případně ho vojenskou intervencí dosadit na trůn.

10) Poražený kmen (stát) musel platit vysoké poplatky. Byly vyměřeny tak, aby poražený vládce nemohl postavit silnou vojenskou družinu. Poplatky naopak pomáhaly udržovat velké vojenské družiny císaře, případně jiného velkého německého feudála (markraběte).

12) Na císařském dvoře se poskytoval azyl všem, kdo byli nespokojeni s vládnoucím knížetem, a to i tehdy, když panovník vzorně plnil své povinnosti k říši. Císař od emigrantů získával informace, vytvářel na vládnoucího knížete nátlak a emigranty stavěl do čela intervenčních tažení v případě nového konfliktu. Z emigrantů byla také vybírána nová mocenská reprezentace.

16) Tato agresivní politika byla současně doprovázena a kryta šířením křesťanství. Říše vytvářela dojem, že ochrání všechny křesťanské panovníky a zajistí jim mír se sousedy (viz poměr sv. Václava k říši). Církev podporovala a tím i stabilizovala moc panovníka. Fyzická likvidace pohanů byla přijímána a hodnocena jako věc práva a spravedlnosti. Proto řada poražených knížat přijímala celkem ochotně křesťanství. Agresivní politika říše byla doplněna také kolonizací. Za vojákem přišel osadník. pohanské náboženství bylo likvidováno jako méněcenné. Použití všech uvedených taktických prvků znamenalo:

V českých dějinách se agresivně angažoval Fridrich Barbarosa, který vstupoval do sporu mezi vypuzeným knížetem Bedřichem a Konrádem Otou. Císař rozhodl, že Konrád Ota dostane Moravu a Bedřich Čechy. Tímto rozhodnutím císař současně podpořil moravský separatismus a chtěl tak i natrvalo oslabit český stát. Za tímto účelem byla Morava vyhlášena za samostatné markrabství, nezávislé na Čechách a na centru moci – Praze. K udržení tohoto markrabství se měl vést boj proti českému státu.

Nebezpečí roztržení dosud jednotného českého státu na dva vzájemně soupeřící celky (což vyhovovalo především říšské politice) trvalo po několik let. Odstraněno bylo teprve 23. března 1189, když došlo k opětovnému spojení obou částí v jeden celek. Stalo se tak po smrti knížete Bedřicha (1178–1189), jehož nástupcem se stal markrabě Konrád Ota, který obě země opět spojil. Císař Fridrich Barbarossa si ovšem nedal pokoj a dál soustavně oslaboval český stát. Když zjistil, že již v roce 1186 se oba Přemyslovci Bedřich i Konrád Ota v Kníně u Dobříše přiblížili k vzájemné dohodě, realizoval ihned další akt odtržení. A to tím, že 15. února 1187 prohlásil pražského biskupa říšským knížetem a vyňal ho tak z pravomoci českého panovníka. Už tehdy se projevila proněmecká kolaborace. A tato tendence oslabovat Český stát se táhne od 12. století až po dnešní dny.

Prozíravý protitah provedl deset let poté teprve Vladislav II., když v listopadu 1197 ustanovil novým pražským biskupem svého kaplana Daniela II. Tímto krokem zatarasil nebezpečnou cestu k trvalému podrobení českého státu. Pro kaplana Daniela byla totiž biskupská hodnost vrcholem jeho kariéry a proto také přeochotně složil slib věrnosti do rukou Vladislava II.

Po roce 1989 se některé síly pokoušely moravský separatismus znovu oživit a tím pozici českého státu ještě více oslabit. Můžeme si celkem snadno připomenout jak někteří radikálové v Brně v cizím zájmu vyřvávali ,,Nejsme Češi!" Pikantní ovšem byla skutečnost, že to řvali v českém jazyce.

Snaha německého státu umenšit územní rozsah českého státu je staletá. Postupně jsme přišli o Horní a Dolní Lužici, Kladsko, Slezsko a zahraniční léna Karla IV. Přitom Češi nikdy nevnášeli do středoevropské politiky agresivní nároky na návrat ztracených území, jak to po celou dobu trvale činilo Německo. Proto můžeme připomenout, že se rozsah mojmírovského státu v 9. století odhaduje na 320 000 km2, říše Boleslava I. na 280 000 km2 (včetně Krakovska, části Slovenska a západní Haliče). Také stát Břetislava I. měl více jak 200 000 km2, říše Přemysla Otakara II., ovládajícího také alpské země, měřila více než 165 000 km2. V následujících letech územní rozsah vlády Jana Lucemburského představoval 260 000 km2 a ještě větší bylo panství Karla IV., který v letech 1373–1415 ovládal také Braniborsko s městem Berlínem.

Pro porovnání: Československo po svém vzniku v roce 1918 měřilo 140 000 km2. Dnešní Česká republika má jen 74 379 km2 a nejmenší dosud v české historii byl Protektorát Čechy a Morava v letech 1939–1945, který měřil pouhých 48 901 km2.

Sudetoněmecké organizace stále ještě žádají právo na hraniční kraje současně s tím i právo na jejich odtržení od historických českých zemí. I v tom se projevuje pokračování německé expanzivní dobyvatelské politiky vinoucí se jako červená nit naší česko–německou historickou minulostí. Jen se to nyní zakrývá frázemi o právu na vlast a o právu národů na sebeurčení.

Ačkoliv pravicově orientovaní proněmečtí politici prohlašují, že protičeské akce německého státu patří do uzavřeného středověku a dnes nám nic podobného nehrozí, nemluví pravdu. Již nejeden historik v Evropě prokázal, že v našem století nejen pokračují, ale někdy se i naplňují základní politické, vojenské a ekonomické tendence německého státu, mající své kořeny v minulosti.